Všichni ji známe. Komfortní zónu. Ten prostor, kde si hovíme. Je nám tam (relativně) dobře (protože nemáme srovnání). Prostor, kde se moc nezpotíme a kde se vlastně nic moc neděje.
Komfortní zóna je jako staré bačkory – měkké, pohodlné (ale po čase začnou být trochu cítit).
A právě v tu chvíli se objevují příležitosti. Představte si, že jednoho dne najdete odvahu a ty bačkory odhodíte. Nejdřív vás na studené podlaze zamrazí, ale než se nadějete, zjišťujete, že s holými chodidly cítíte mnohem víc – povrch, texturu i svěžest čerstvého vzduchu. Vystoupit z komfortní zóny je přesně o tomhle. Chvíli se klepeme, ale pak najednou prožíváme svět intenzivněji.
Předsudky jsou jako staré ploty (častěji zdi a někdy přímo hradby) – některé slouží, jiné už dávno nikomu nepatří, ale stále stojí. Ale co když za nimi místo hrůz čekají neobjevené poklady?
Ptejme se:
Často jsme bez přemýšlení převzali názory rodiny a okolí. Nejen bez přemýšlení, ale také bez jakýkoliv informací. Prostě... odmítali jsme šmahem něco, o čem nemáme ani páru.
Někdy třeba zjistíme, že je to něco, co jsme si jen nedovolovali, toužili po tom, ale nebylo to na dosah. A tak jsme to raději zamítli. Aby nás to nebolelo.
V okamžiku, kdy tyto staré bariéry překročíme, začíná náš růst. Objevíme nové možnosti. Možná si dokonce vzpomeneme na pocity z dětství – tu svobodu, kdy jsme lezli po stromech nebo se brodili loužemi, aniž by nás napadlo řešit, co je „správné“.
Když se otevřeme zkoumání, přijdou nečekaná potěšení – chuť nejsladších třešní z nejvyšších větví (když se odvážíme vyšplhat), pocit z malého vítězství, objevení nových zálib či přátel. A radostí v životě.
Také možná zjistíme, že to, co jsme odmítali se nám opravdu nelíbí. Ne tupé následování "názoru všeho lidu" (termín mé babičky).
Každý malý krok ven z komfortní zóny je jako otevření nových dveří. Neříkám, že u toho nebudete nervozní nebo že to nebudou výzvy. Naopak, to k tomu prostě patří.
Třeba dostanete rýmu den před začátek kurzu, na který se bojíte jít (třeba jako já před základním kurzem shibari), nebo budete "unavení" a budete potřebovat "odpočívat", než byste poprvé vyrazili na tančírnu. Nebo (má nejoblíbenější výmluva): "Mě to tam nepouští."
Jakmile si dovolíme riskovat, zjistíme, že svoboda je nejen ve zkoumání světa kolem nás, ale hlavně v překonávání vlastních vnitřních limitů. A z komfortní zóny velikosti komůrky najednou máte taneční sál. Nebo celý svět.
A možná si ze zkoumání vlastních předsudků uděláte nový koníček. Jako já. (Jak jinak bych se přihlásila na workshop shibari, že?)
--------------
Potřebujete s tím pomoci? Můžeme se o to postarat spolu.
Jsem psychodynamická koučka. Zamíchám vám věci v hlavě. Zdravě.