Co je největší prokletí a co je největší moudrost?
Vánoce jsou již tradičně časem filmových pohádek. A pohádky, ty dobré, jsou zase nositelkami zpráv, návodů na jednání, archetypů a vzorců a vůbec rad, jak žít a na co si dát majzla. Jungiánští psychologové, konstelátoři a další by mohli vyprávět.
Možná je tohle právě to, co odlišuje dobré pohádky od špatných? Ty, které se nás hluboce dotýkají, od povrchních plytkých příběhů, které rychle (a často rádi) zapomeneme. Dobré příběhy jsou plné tradičních a mytických archetypů. Dotýkají se našeho podvědomí. Vypráví o potlačených stínech, o cestě hrdiny od naivity ke své síle a moci, o individuaci.
Pohádka Třetí princ
A když už byly ty Vánoce, pustili jsme si jednu starou pohádku. Pamatuji si, že jako dítě mne (v konkurenci jiných pohádek) moc nezaujala a proto jsem ji snad od té doby neviděla.
Prokletá princezna, která si z rozmaru zahrávala s životem nápadníka. Dvojčata. Síla a moudrost. Láska a zlomyslnost.
Princezna, která měla sestru, dvojče. O němž se nemluví. Které je prokleté. A vysvobodit je může jen ten, který splní ony tři nesplnitelné úkoly, které kdysi z nerozumu vymyslela a jimiž zahubila toho, koho milovala.
Zaujalo mne, že princezna-dvojče sama ty úkoly sabotuje. Kazí. Znemožňuje jejich splnění. A tak vlastně znemožňuje i své vysvobození. Možná, že největší prokletí je to, když sami sobě musíme bránit v osvobození.
Říkám si, jak často si to děláme?
Ty princezny v nás - jedna touží po lásce, druhá je prokletá. A jediná cesta ke zdraví je zrušit prokletí. Ale my se bráníme. Jsme na své prokletí tak zvyklí, že si ho hýčkáme. Zaháníme nebo zahubíme každého (nebo tu část sebe), kdo se snaží kletbu zlomit. Sami sobě jsme největším nepřítelem. Jsme zaseknutí, odmítáme změnu, uzdravení. Pěstujeme si stav, ve kterém se nám sice není dobře, ale za to jej známe. Smrádek, ale teploučko. Cesta ven do zdraví je cesta do neznáma.
Nejmoudřejší z bratrů se nežení
A pak tu byla další dualita. Moudrost a síla těla. Dva princové. Dvojčata. Jeden zbrklý, silný, pružný, milující. Druhý uvážlivý, moudrý. Byl dost moudrý, že dokázal zachránit své dva bratry a vysvobodit obě princezny. Celou pohádku laškoval s děvčaty a neměl chuť se zamilovat.
Když byl konec příběhu a konaly se dvě slavné svatby jeho bratrů s princeznami... odběhl ven za děvčaty do podhradí a s radostným křikem: "Královské dělení, děvčata!" s nimi zmizel v křoví. Pohádka s netradičním a lidským koncem.
Byla to snad moudrá rada na závěr? Vyložte si to každý, jak chcete 😀
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
PS: Archetypy, pohádky, příběhy a symboly zkoumal už K. G. Jung, hlavní představitel psychodynamické (hlubinné) psychologie, která se orientuje na podvědomí a nevědomí. O jeho knize Člověk a jeho symboly napíši někdy jindy.
Jste zakletí? Můžeme se o to postarat spolu.
Jsem psychodynamická koučka.
Zamíchám vám věci v hlavě.
Zdravě.
