To “nemá” je v uvozovkách schválně.
Protože každý je má.
Ale buď je neumí komunikovat, očekává, že je vytušíte, nebo je sám neumí poznat, naučil se je nevnímat. Být ve společnosti takového člověka je vyčerpávající (pro oba, nebo ještě přesněji, pro všechny). Musíme být ve střehu. Nutí nás to přebírat zodpovědnost a rozhodování, které nám nepatří.
A buď jsme bezohlední nebo v nejistotě, jak musíme pořád odhadovat, tušit, pozorovat…
I takový bezhraniční člověk je pořád v pozoru. Poznáte, co chce (lépe než on sám?) Neublížíte mu? Nezklamete jej? Jak to, že nevytušíte, co skutečně chce a co nechce?
A že nás takových je. Takových, co jsme byli naučeni se upozadit. Nebo přizpůsobit. Neprojevovat se. Nebo necítit. Prostě, dávat hranice na jevo moc nefrčelo.
Ta neschopnost vnímat své hranice se může týkat jen některých oblastí života. Nebo se maskuje. Třeba jako neschopnost přijímat. Jen dávat, dávat.
Někdy je to ještě zapeklitější, není to vztah s druhými, ale se sebou.
Třeba “Mysl vs. tělo”
Od dětství jsme se učili vypnout signály těla, ignorovat je.
Vydržet.
Sedět jako pecka 45 minut než zazvoní, nevrtět se.
Nechat si dělat všelijaká lékařská vyšetření v klidu.
Nedělat ostudu u porodu.
…
Protože mysl a rozum (nebo autorita) přece ví, jak je to správně. Co je třeba a jak to má být. Lépe než my. Naše tělo. A přitom se už dnes ukazuje, jak moc zdravý je nejen pro děti je dynamický sed či pohled do dálky (nekoukej, kde co lítá!).
Když se to hezky naučíme, začnou se nám dít divné věci. Něco v těle se porouchá. Vybují nemoc. Po masáži nás zavalí vztek.
Protože… dokážeme ignorovat hranice vlastního těla. To není v bezpečí. Ve zdravé hojivé zóně nervového systému.
V lepším případě nám (jen) pošle vzkaz emocí o narušení hranic.
Jsme to taky my.
Když je budeme ctít, bude nám lépe.
A ostatním s námi také.
(Na to, co skutečně chceme, se podíváme příště.)
Pokud je toto i vaše téma, můžeme se na něj pomocí laskavých a bezpečných technik a cvičení podívat spolu.
