Kolikrát jsi se rozhodla podle logiky, i když jsi někde hluboko uvnitř cítila jasné NE?
Kolikrát jsi šla proti sobě, i když ti tělo křičelo: „Tohle není ono!“?
Kolikrát jsi popřela svůj instinkt, protože „ by se to tak mělo “?
A teď si odpověz, ale upřímně: „Jak to dopadlo, dobře?"
Myslíš hlavou? Nebo myslíš kundičkou?
Možná tě tahle otázka pobuřuje. Možná tě provokuje. A možná v tobě vyvolává touhu říct:
„Co je to zase za ezo pitomost? Nejsem přece nějaká primitivní bytost, která se řídí nízkými pudy!“
Přiznávám, je to trochu záměr.
Tak co když na napíšu jinak?
Místo kundička napíšu tělo. Spojení s tělem, vnímání svého těla. Protože tohle není otázka nějakého bezhlavého rozmnožování, ale úplného základu našeho bytí. Jak jsme citliví a vnímaví k signálům svého těla. Přecházíme neduhy, potlačujeme své pocity až do úplného umrtvení se? Jak se odpojujeme od vlastní tělesné pravdy výchovou („To přece nemůže bolet!"), společností („Tohle se nesluší.") i nastavením na výkon („Jsem unavená = kopnu do sebe kafe, energiťák, přidám, to přeci urvu!")?
Prostě: Tvoje hlava ti už mockrát lhala. Ale tvoje kundička nikdy.
Co když tvůj podbřišek, lůno, yoni, děloha, instinkt – říkej tomu, jak chceš – je místo, kde se rodí tvá pravda? Tam najdeš odpovědi, které žádná logika nepřebije. (Nic proti logice. Ale hlava je ze všech těch kulturních nánosů často pěkně zmatená.)
Chceš důkaz?
- Když vejdeš do místnosti, cítíš atmosféru dřív, než ti někdo něco řekne.
- Když se s někým setkáš, víš, jestli je to „tvůj člověk“, často ještě než promluví.
- Když ti někdo slibuje hory doly, ale něco v tobě se stáhne, víš, že lže.
Tohle není žádná magie. Tohle je prostě tvé tělo, které ví.
Jak se znovu spojit se svou tělesnou moudrostí
Mám tu pár návrhů, které můžeš vyzkoušet.
1. Polož si ruku na podbřišek a ptej se a vnímej
Nech odpovědi přijít z těla. Vypni na chvilku hlavu a všechny její argumentace. Zaměř se na tělesné pocity.
- Když si představíš, že do něčeho jdeš – co cítíš?
- Otevírá se ti podbřišek, nebo se svírá?
- Je tam teplo, nebo chlad?
Tělo nikdy nelže. Pokud se stahuje, je to NE. Pokud se otevírá, je to ANO.
2. Přestaň se ptát ostatních
Kolikrát jsi šla za kamarádkou nebo partnerem s otázkou: „Co myslíš, že bych měla udělat?“
A co kdybys to dnes zkusila jinak?
Co kdybys si místo toho sedla na zem, položila ruku na podbřišek a zeptala se na radu sama sebe?
Tvoje tělo je ta nejlepší rádkyně. Jen jí musíš dát prostor mluvit. A naslouchat.
3. Hýbej se tak, jak ti říká instinkt
Pokud jsi odpojená od své ženské energie, začni se hýbat.
Ne podle pravidel. Ne podle choreografie. Jen podle toho, co chce tvoje tělo.
- Pusť si hudbu a nech tělo dělat, co chce.
- Hýbej boky, páteří, rukama – dovol si uvolnit se.
- Přestaň se kontrolovat a sleduj, co se začne dít.
Pohybem probudíš svou vnitřní divokost. A divokost tě dovede zpátky k sobě.
Jsi připravená poslouchat svoje tělo?
Ty a tvé tělo jste jedno. Tvé tělo není jen nosič hlavy. Jsi to ty. Je to tvá moudrost. Je hluboko uvnitř a chce tě vést. Otázka je, jestli jí dovolíš mluvit. A naslouchat.
- Dnes se rozhodni podle toho, co cítíš – ne podle toho, co „by se mělo“.
- Poslouchej své tělo. A dovol si mu věřit.
Chce to trochu cviku. Dlouho jsme to vědomě potlačovali. Takže zpočátku může být hlásek slabý a tichý. Pro začátek to chce zachytit první myšlenku, nezahnat ji hodnocením a posuzováním. Brát to jako hru. Třeba si to zapsat. Nebo nahrát. Často je to ta, kterou jsme navyklí hodnotit jako „to je blbost, to musí být jinak". S každým opakováním to bude snazší.
O sebejistotu a důvěru v sebe se spolu můžeme postarat.
Jsem psychodynamická koučka. Zamíchám vám věci v hlavě. Zdravě.
