Vracela jsem se z lekce swingu. Den byl celkem radostný a plodný, potkala jsem několik lidí, které mám ráda.
Byl večer a já najednou dostala chuť… ne to není přesné…potřebu… na chléb s marmeládou a k tomu čaj s mlékem.
Pozorovala jsem, co je za tím
Nebyl to hlad.
Nebyla to ani mlsná, kdy mám prostě chuť na kus cukru.
Byl to ekvivalent zachumlání do huňaté deky, chvíle, kdy nás někdo obejme, ukonejší a postará se.
Tohle bývala má snídaně, když jsem byla malá holka. Jsou to symbolicky skoro mateřské věci. Hebké. Sladké. Teplé. Známé. To není selhání. To je pokus o regulaci.
Myslím, že to zná spousta lidí. Jen každý v jiné podobě. Někdo si namaže chleba s marmeládou. Jiný otevře láhev vína. Další si lehne s telefonem do postele a už ho nepustí z ruky. Jiný si zapne Netflix. A další začne bezmyšlenkovitě scrollovat.
Ne vždy hledáme chuť. Často hledáme úlevu. Měkký přechod mezi dnem, který nás vyčerpal, a večerem, ve kterém bychom konečně chtěli povolit.
A možná právě tady si všimneme něčeho, co si málokdy umíme přesně pojmenovat.
Nejsme jen unavení světem. Jsme zahlcení
Zahlcení tím, kolik toho do sebe během dne pustíme. Kolik obrazů, informací, zvuků, nároků, slov, podnětů, inspirace, rad, úkolů a mikro-rozhodnutí projde naším nervovým systémem. Nejen prací, dětmi, situací. Ale i tím, co si k sobě pouštíme sami, často úplně automaticky a bez zlého úmyslu.
Dnešní svět odměňuje přesný opak duševní hygieny.
Odměňuje dostupnost, reakčnost, výkon, konzumaci, informovanost, permanentní napojení. Takže člověk snadno získá pocit, že když ubere vstupy, něco zanedbává. Že není dost v obraze. Že není dost aktivní. Inspirativní. Dost produktivní. Dost živý. Že není dost.
Přitom tím, že omezí vstupy, často poprvé po dlouhé době začne chránit vlastní psychiku.
Řekneme si, že jsme líní. Že nezvládáme. Že máme slabou disciplínu. Slabou vůli. A přemýšlíme, jak přidat.
Jenže takto se člověk začne mlátit klackem za něco, co je ve skutečnosti přetížení.
A to přetěžování vůbec nemusí vypadat dramaticky
Často naopak velmi kulturně, seberozvojově.
Jdu něco dělat a u toho si něco pustím. Jím a čtu si. Čtu si, ale rovnou v cizím jazyce, aby to nebyl jen odpočinek, ale i pokrok. Jdu na procházku a pustím si podcast. Uklízím a poslouchám rozhovor. Ve vaně si dám video o seberozvoji, protože i relax by měl mít přidanou hodnotu.
Tohle je psychický režim, ve kterém má obyčejná přítomnost skoro nulovou legitimitu. Jako by prosté bytí bylo málo. Jako by všechno muselo být minimálně 2 v 1: potěšení + užitek, klid + progres, čtení + jazyk, procházka + podcast.
A právě v tom je ten háček: problém není jen v balastu.
I hodnotný vstup je pořád vstup
- I inspirace unavuje.
- I dobré video bere pozornost.
- I skvělý podcast obsazuje vnitřní prostor.
- I studium jazyka je nárok.
To je krutá pravda hlavně pro zvídavé a inteligentní lidi. Nezahlcuje je jen balast. Zahlcuje je i to kvalitní, inspirativní a dobře míněné.
A možná právě proto si své přetížení tak dlouho nechtějí přiznat. Vždyť přece nedělají hlouposti. Učí se. Rozvíjejí se. Nasávají něco hodnotného. A tolik toho chtějí stihnout!
Jenže nervový systém nerozlišuje jen podle kvality obsahu. Rozlišuje i podle množství, tempa a toho, jestli ještě vůbec stíhá něco zpracovat.
Takže možná nejde jen o otázku:
Je to užitečné?
Možná je potřeba se ptát i jinak:
Mám na to teď kapacitu?
Chci teď přijímat nebo potřebuju trávit?
Protože problém často není nedostatek disciplíny. Je to spíš to, že pořád něco přijímáme a málo co doopravdy zpracujeme. Málo co má čas dosednout a integrovat. Jen málo toho necháme jen tak být.
A pak se večer objeví nutkavá potřeba na chleba s marmeládou. Nebo víno. Či telefon. Anebo něco sladkého. A my si myslíme, že máme slabou vůli. Přitom je to často jen velmi lidský pokus systému o úlevu. Pokus o regulaci. Ne vždy nejzdravější, ne vždy nejvýživnější, ale srozumitelný.
Možná je užitečnější se zeptat:
Co už bylo dnes příliš?
Kolik vstupů, tlaku a malých sebezrad se během dne nahromadilo?
Kolik věcí jsem dělala najednou?
Kolik chvílí jsem si nenechala jen pro jednu jedinou věc?
Kapacita totiž nevzniká jen odpočinkem.
Kapacita se tvoří i jednoduchostí.
Tím, že nebudeme vrstvit. Že si občas něco nepustíme. Tím, že jedna věc bude opravdu jen jedna věc. Jídlo bez čtení. Chůze bez sluchátek. Úklid bez podcastu. Čtení bez povinnosti se ještě něco naučit. Chvíle bez toho, aby musela být zároveň příjemná, užitečná a rozvojová.
Možná nepotřebujeme víc disciplíny. Víc technik.
Možná potřebujeme míň kolonizovat výkonem každou minutu svého života.
To není málo. Není to rezignace. Ani lenost. To je duševní hygiena v době, která odměňuje její pravý opak.
A tak si teď zkouším místo otázky „jak být zase výkonnější“ pokládat jinou:
Umíš dělat něco, co není ani efektivní, ani rozvojové, ani inspirativní a nepřipadat si u toho provinile?
Dokážeš unést nudu?
Večerní chléb s marmeládou mi tentokrát nepřipomněl slabost. Připomněl mi něco mnohem důležitějšího: že pod únavou je někdy prostě jen obyčejná lidská potřeba měkkosti, ticha a úlevy.
A že někdy nezačíná změna tím, co všechno ještě budu dělat lépe, ale tím, co si konečně dovolím nedělat.
Pokud v tom poznáváte i sebe
únavu, zahlcení a potřebu toho stihnout tolik...
A přesto máte stále pocit, že neděláte nic.
Že přes veškerou snahu nestíháte...
Můžeme se na to podívat spolu.
Ne proto, abyste přidala další techniku.
Ale abyste zjistila, co si konečně můžete dovolit nedělat.
