Mám v sobě vnitřního tyrana.
Přiznejme si, máme ho každá, ale často si to odmítáme přiznat. Protože pak bychom se cítily jako masochistky a pěkně bychom si to vycinkaly.
Záměrně neříkám kritik. Protože to je příliš slabé.
Copak nám ten vnitřní tyran dělá?
(No, jsme to my samy: sama sobě tyranem.) Staví nás do latě, nenechá nás na pokoji, vyčítá, vyhrožuje, plísní a kárá. Především, když se něco pose… pokazí. Tak to spustí bandurskou!
A ještě se tváří, že je to tak v pořádku, protože kdyby nás nechal na pokoji, zajisté bychom zlenivěly, obrostly mechem a vůbec se pohroužily do naprostého rozkladu těla a osobnosti. Taky by se nám rozpadly rodiny, domovy by zchátraly, muži zvlčili, děti by skončily v kriminále.
Strašná představa.
To nesmíme dopustit, na našich bedrech spočívá štěstí celého světa!
A tak se vláčíme světem s tím tyranem uvnitř. Je fakt hustej. Nenechá nás třeba si jen tak sednout a zírat do zdi. Pořád do nás hučí, co bychom měly a neměly dělat.
Ten můj mi poslední dobou pořád připomíná, že už ho*no vydržím.
Večer, že jsem hrozně unavená, jak to, že nemám chuť jít tančit? Nebo tak vůbec? Jak to, že se tu plouhám?
Áha!
Tak to je asi ten přechod holka.
No co bys chtěla, příští rok ti bude padesát. Hele, v brejlích už na blízko nic nepřečteš, měla bys cvičit na oči. Jsi celá šedivá a taky ti nějak vypadalo obočí a řasy. A máš fousy, hahaha! Něco s tím dělej! Musíš cvičit, jinak okamžitě budeš jak scvrklá křížala. A ten spánek… Asi už pěkně blbě spíš. Hormony máš už nejspíš taky v háji, teď už jen každou chvíli čekej návaly.
Měla bys posilovat. To se přece všude píše. Zobat bylinky. Chodit ráno na sluníčko. Denně aspoň deset tisíc kroků. Pořádně si vařit. Vynechat cukr. Vlastně radši všechny sacharidy. Zapomeň na koláče, chleba, těstoviny i bílou rejži.
Jo a šetři.
Teď budeš potřebovat litry lubrikantů a pilulí, abys ještě vůbec mohla nějak fungovat. Co kolena? Že nebolej? Jen počkej, ani se nenaděješ. Stejně jako to tvý rameno… to je taky menopauza, víme? Nemysli si, že to jen tak přejde, to máš už nafurt…
...a tak dále a tak dále…
…jednoho dne si tak s mužem povídáme o ručních pracích.
Že moc pomáhají vyrovnávat hladinu hormonů. Klidné repetitivní činnosti. Háčkování, pletení…cokoliv. Viditelný výsledek… mnoho žen se k tomu uchyluje podvědomě. A mužů taky.
Já to potvrzuji.
Že mi to řezání tou motorovkou fakt dělá moc dobře…muž se směje… a já…
BLIK!
Poslední dobou každý den dělám na zahradě. Chvíli. Hodinku, dvě. Ryju. Hrabu a kopu. Taky třeba hodinu a půl ruční pilkou uřezávám kmen naší přerostlé vrby. Kmen, který má tak 50 cm v průměru. A pak těch několik metrů kmene postupně porcuji řetězovkou. Jde to blbě. Sukovité dřevo, řetěz už je asi tupý. Učím se s tím. Vím, kam se lije olej, jak si neuříznout nohu, jak nasadit řetěz, aby nepadal a navíc byl i správným směrem a řezal… Tahám to dřevo…
Hmm…
Možná to není perimenopauza
Možná je to jen po-řezání-pauza
A co ta rašple a sebesoucit?
Prý jsem hrozně drsná. Jako rašple.
Takže to jsem já, moji milí. Nebo ještě lépe, je to to mé sebetyranské nelaskavé já.
A sebesoucit?
Ten se pilně učím. Jedním z prvních kroků je vůbec všimnout si, jak se sebou mluvíme.
Když se něco pokazí. Dokážeme se i vnitřně ukonejšit? Nebo se na sebe rovnou vrhneme, kopeme do sebe a ještě máme paradoxně dobrý pocit z toho, že jsme sice na nic, ale aspoň o tom víme a umíme se za to potrestat?
Náš vnitřní sebeobraz trvá na sebeúctě vystavěné na pocitu nadprůměrnosti. A protože je to blbost a nemůžeme být všichni ve všem nadprůměrní, tu a tam sami sebe zklameme. A tu nastoupí sebemrskačství a zašlapeme se do bahna. Ty nulo! Občas se zahojíme tím, že ponížíme někoho jiného… na chvilku tím tu naši pošramocenou sebeúctu a iluzi o tom, že jsme lepší než “oni” nakrmíme.
- Krok jedna: přijmout, že jsme obyčejní. V něčem jsme možná nadprůměrní. V mnohém jsme podprůměrní. Být dobrá akorát je fajn. Jsme jako ostatní. Nejsme izolovaní.
- Krok dva: všimnout si, jak se sebou zacházím?
- Krok tři: pěstovat sebesoucit. Dokázat se obejmout (i fyzicky) a ukonejšit, když se něco nedaří. Uvědomit si, že nejsme v karambolech a bolestech sami. Že to tak mají i druzí.
Sebe-soucit je i soucit s ostatními, pocit sounáležitosti a tudíž menší pocit osamělosti.
Takže haló! Můj vnitřní tyrane! Vnímám tě! Vím, že nejsi celý mé já.
A pojď sem, ty můj vnitřní laskavý konejšiteli.
Nechám tě vyrůst. Potřebuji tě. Dovolím si tě slyšet. Konečně. Objímám se a šeptám si, je v pořádku, že jsem večer unavená, když se přes den dělám únavné činnosti.
Pořád se učím. Dělám chyby. Ale to neznamená, že je v pořádku se nenávidět.
Vaše Rašple
Pamatujte!
1. Vnitřní tyran se tváří jako záchrana
Neříká: „zničím tě“ (což je to, co dělá). Říká: „kdybych tě nekopal, rozpadneš se“. A právě v tom je tak zrádný.
2. Sebekritika často není opravdová síla, ale pokus udržet kontrolu
Když se zahanbím dřív sama (než to stihnou ostatní), mám pocit, že budu v bezpečí. Jenže to bezpečí je draze vykoupené.
3. Sebesoucit není sebelítost
Není to rozblemcnutí do deky a kakaa. Je to schopnost nebýt na sebe při bolesti ještě navíc krutá...
4. O Sebesoucitu je skvělá kniha
PS: Jsem psychodynamická koučka. Zamíchám vám věci v hlavě. Zdravě.
